Kronika fialových

Kroniku fialových má na svědomí Lucka Vasická. Originál kroniky.

* 1. den * 2. den * 3. den * 4. den * 5. den * 6. den * 7. den * 8. den * 9. den * 10. den * 11. den * 12. den * 13. den * 14. den * Slovníček

1. den

Po komplikovaném příjezdu do Strážnice (několik přestupů) "drsný" hlavní vedoucí - Davídek, zahájil tábor. Stáli jsme na malém nádraží, vítali se se známými tvářemi a pokukovali po nováčcích. Letos jich bylo fakt požehnaně. Stoupli jsme si do kroužku a už klasicky projeli několik koleček jmen. Stejně si nikdo nikoho pořádně nezapamatoval.

Přesunuli jsme se do DDM, kde jsme měli bydlet. Byl to celkem prostorný baráček s tělocvičnou, venkovním hřištěm a zajímavě situovanými pokoji. Do dívčího pokoje se procházelo klučičím, jak ven tak do umývárny, která byla naštěstí na patře (vedle pokoje kluků). Kluci museli chodit dolů. Další zvláštností bylo, že se do jídelny naráz nevešli všichni a tak jsme jedli na dvě části.

Po svačině jsme hráli byrokratické rozřazovačky. Měli jsme zjistit od každého vedoucího, jestli náhodou nepatříme k němu do družstva, ale pro to jsme museli splnit úkol. A i když jsme tam patřili, museli jsme si opatřit potvrzení, že se jmenujeme skutečně tak, jak jsme nahlásili. Naše družstvo mělo fialovou barvu a za vedoucí jsme měli Stáňu. Oproti minulým táborům nás bylo v družstvu 7. Rozdělit si funkce bylo nadmíru komplikované, protože na post náčelníka se hlásili 2, já a Jarda. Nakonec jsme se dohodli na tomto:

  • Náčelník - Jarda
  • Maskot - Peťula
  • Vlajkonoš - Vojta
  • Kronikář - já, Lucka
  • Bez funkce - Mája
  • Vykladač pravidel - Mili
  • Caunter - Alena

Dostali jsme i oddílová trička - fialové batiky.

Večer jsme se všichni sešli v klubovně a zahájili hru na přítele. To je celotáborová hra, kde si každý vytáhne kartičku se jménem někoho jiného (kluk holku, holka kluka) a celý tábor mu má projevovat přátelství tak, aby na konci tábora dotyčný věděl, kdo si jej vytáhl. Dalším programem byly klasické seznamovací hry jako vždy na začátku tábora.

Po večeři začal první nástup, kdy jsme se dozvěděli něco o motu tábora a o rezidentních hrách. Letos jsme se stali bohy a měli jsme svět, který jsme vedli, byl to takový Světový trenažér, takže Svetr.
Po hygieně, kde jsme si celkem užili legrace (nevím kdo víc, jestli holky nebo kluci), protože ve dveřích od umývárny neustále vypadávala klika, se četla pohádka na dobrou noc. Letos jí četl Šaman a byla to knížka Mach a Šebestová. Všem se to moc líbilo. Nakonec byla večerka, která už se tak moc nelíbila, ale bohužel.

2.den

Psychická příprava na budíček, budíček, fyzická rozcvička a duševní rozcvička. To je takový normální začátek dne na táboře. Při psychické přípravě nás probudí a spíme dál, ale budíček už je na ostro. Celí rozespalí se tedy vyhrabeme z postele a ještě po nás někdo chce, abychom běželi. Prostě hrůza. Následně se musí ještě přemýšlet při duševní rozcvičce, ale to už jde líp, protože se nikam neběží. Teprve po tom všem je snídaně a přednášky, kterým když máte štěstí i rozumíte. Následuje oběd a polední klid, který polovina lidí tráví hraním karet, přemýšlením nad příklady na noc a den a druhá nad Svetrem.

Svetr jsme všichni začínali s jednou chýší, dvaceti lidmi a 100 banánů, které jsou univerzálním platidlem. Několik prvních kroků jsme ale nezvolili nejlépe, a tak jsme značně zaostávali.Bylo to hlavně tím, že jsme pořádně nevěděli co udělat, aby nám banány stačily. Od té doby se Svetru ujal Mili, který vždy podal návrh, co koupit, tak aby nám vystačily banány, zvýšila se radostnost a vzdělanost a lidé se nám co nejvíce rozmnožili. Protože čím víc lidí, tím víc banánů a chýší.

Dnes jsme také poprvé řvali z řevníku. Bylo v něm, ale dost neznámých pásniček, a tak řvalo málo lidí.Odpolední hra byla pouze provizorní, protože se nepočítalo s deštěm. Šli jsme do tělocvičny, od které jsme neměli klíče, a tak se tam dostal Xof starým známým způsobem - pomocí sponky. První hrou byly doteky. Viki řekl nějaký počet částí těla a my jsme se směli země dotýkat pouze tím. První 3 družstva, které to měli správně dostali po jednom bodě. Docela se nám to dařilo, protože jsme prostě fialoví. Další hrou bylo kreslení zadaného názvu pohádky, filmu nebo něčeho jiného tak, aby družstvo uhádlo. co to je. To se nám taky dařilo. Ale pak přišel kámen úrazu. Dostali jsme slepou mapku České a Slovenské republiky a 10 měst, které máme zakreslit. Tuhle hru jsme prohráli, protože jsme matfyzáci a zeměpis nás moc nebere. Celkově jsme se sekli o víc jak 10 cm. Hlavní zásluhu na tom měly Košice, u kterých jsme se sekli o 5 cm. To samozřejmě povzbudilo zelené, aby měli kecy na naši adresu. Poslední hrou byly Gordické uzle, které už jsou pro tábor klasické. Poprvé se nám podařilo se rozplést, podruhé už to nešlo bez dočasného přerušení, protože jsme byli zapletené 2 kolečka v sobě. Poslední jsme vzdali úplně, když deset minut snažení nepřineslo žádný výrazný úspěch.

Večerní hra spočívala v tom přinést co nejvíce věcí začínající na písmeno S. Věcí nás napadlo hodně a hlavně po skončení hry. Pak už byla jen pohádka a hygiena.

3.den

Den začal příjemně. Bylo hezké počasí, svítilo sluníčko a bylo teplo. Přednášky nebyli ani moc obtížné, spíš uvolňující. Jednu z přednášek měl Xof o hackingu. Byla to asi jedna z nejpodařenějších přednášek vůbec a bylo vyžádáno i její pokračování.

Odpolední hra byla Petit Prix. Sloužila k lepšímu poznání Strážnice. Dostali jsme otázky, na které jsme měli zjistit odpovědi. Otázky se týkaly Strážnice, zámku a skanzenu. Nejprve jsme se vydali na náměstí, kde bylo muzeum a radnice. V muzeu nám odpověděli na otázku týkající se historie. Pak jsme šli na radnici. Šli jsme (jenom já, Jarda a Mája, protože by bylo divné, kdyby se nás tam nahrnulo 7) do kanceláře jedné paní, která byla moc ochotná a milá, ale moc toho nevěděla. Odešla se zeptat někoho jiného a nechala nás samotné v její kanceláři. Na stole stál její počítač, byl zapnutý a naprosto dostupný. My byli všichni pořád silně ovlivněni Xofovo přednáškou o počítačové bezpečnosti a chybách, které může uživatel udělat. Jedním z chyb byla i volná dostupnost ... a na tom stole stál ten počítač a jen zkusit vymazat soubory a mají to. Najednou vešla do dveří nějaká jiná paní a ptala se kde je ta paní, která tam má být. Řekli jsme jí, že se šla na něco zeptat a Mája dodala, že nejsme zloději (to bylo následkem předchozí debaty o dostupnosti) a pak chtěla ještě dodat "... a ani hackeři", ale to radši neřekla. Zajímavé bylo, že jsme si to mysleli všichni tři. Chvíli jsme ještě zjišťovali odpovědi na otázky týkající se Strážnice a pak jsme se rozdělili. Mája, Jarda a Peťula šli na zámek. Já, Vojta, Alena a Mili do skanzenu. Skanzen byl zajímavý. Byly v něm staré domky ze Slovácka. Když jsme tam přišli, Viťas nám zaplatil vstupné. Do konce hry zbývala slabá hodinka a prohlídka měla trvat hodinu a čtvrt minimálně. Odpovědi jsme zjistili všichni všechny od průvodkyně. Ti, co šli na zámek to měli horší. Údajně nebylo moc věcí k vidění a tak nám naši zajímavou prohlídku záviděli.

Večerní hra, elektrika, byla krátká, protože jsme neměli moc času. Potom hygiena a pohádka. Nikomu na našem pokoji se nechtělo moc spát, a tak jsme si ještě povídaly. Usnuly jsme až v půl dvanácté.

Ve dvanáct nás probudili, že nastal soumrak bohů, a že musíme jít ven. Šli jsme do městského parku u zámku. Byli jsme v labyrintu a museli jsme se dostat ven a cestu si zaznamenat, pro ty, kteří přijdou po nás. Chodili jsme od otázky k otázce a pokračovali jsme směrem, kde jsme si mysleli, že je správná odpověď. Otázky byly docela obtížné a po dlouhém bloudění, když začalo poprchávat jsme to už skoro vzdávali. Aby se trochu zvedla nálada, začali jsme si zpívat písničky, které jsme tak ve směs všichni znali. Že jsme bloudili dál už nás tolik netížilo. Zrovna když jsme řvali Píseň proti trudomyslnosti, procházeli kolem nás zelení. Malinko jsme si upravili slova a vznikla naše fialová hymna. Už jsme si nemohli vzpomenout na žádnou ucházející písničku, a tak mě napadlo řvát Vánoce, které jsem znala z jiného semináře. Docela se to líbilo. Začalo pršet a žádné družstvo nemohlo najít konec, tak jsme hru ukončili naprosto zdrcení a dehydratovaní.

4. den

Budíček byl později, ale na to, že jsme víc jak 3 hodiny pobíhali po parku, byl opožděn jen o jednu hodinu.

Ve Svetru jsme už zaostávali velmi silně. Ztráceli jsme několik desítek na radostnosti a vzdělanosti, sta lidí a ještě víc banánů. Lidé začali být zvídaví, a tak kromě psaní formuláře, co koupit, opravit a zbořit, přibyly teologické otázky, které jsem si vzala na starost já. Přibývaly i objekty, které jsme mohli koupit, ale náš rozpočet banánů na tom byl moc špatně.

Odpolední hra byla opět byrokratická. Cílem bylo ostříhat a oholit Viťase, protože v jeho vousech byla skrytá všechna moudrost světa. Jenomže k tomu jsi potřebovala povolení ke vstupu, potvrzení o přesnosti a čestné prohlášení. A ke každé této věci spoustu dalších jako řidičák na nůžky, papír na hlavu a na tělo. Začali jsme u Stáni, ale nic z toho, co jsme si mysleli, že potřebujeme nevedla. U Lenky jsme už na jedno trefili. Pro získání nějakého potvrzení jsme však museli splnit úkol. U Davídka nás pořád nenapadalo žádné potvrzení, které by měl, a když jsme už 5 minut vymýšleli, co by mohl mít, přikývl na potvrzení o vzdělanosti. K tomu jsme museli odpřednášet 5 minut o Mongolsku. Půl hodiny jsme se teda zabývali přípravou nadarmo. To nás zdrželo, a tak jsme stříhali jako poslední. Když jsme plnili poslední úkol, zelení si z nás utahovali, když v tom jsem našla čtyřlístek. Polovina lidí ještě čtyřlístek nikdy neviděla ani nenašla. Když jsme říkala, že jsem ho našla, tak toho zelení využili (egocentrici jedni) a zeptali se jakou má barvu.

Večerní hra nebyla, protože celý program byl posunut o jednu hodinu a nezbyl čas.

5. den

Stal se zázrak - mi jsme předehnali zelené ve Svetru a už jsme nebyli poslední. Hlavní zásluhu na tom měl Mili, který dobře naplánoval rozpočet banánů.

Bylo teplo a svítilo sluníčko. Většina byla celá dychtivá do plavání. Vyšli jsme už převlečení do plavek a s batohama na zádech před dům. Když tu spadla jedna kapka, druhá a další a další. Vrátili jsme se zpátky a už lilo. Místo koupání jsme hráli X-scrable. Rozdělili jsme se do dvojic. Jeden běhal pro písmenka, která byla v různých místnostech. Čím dál, tím dražší. Druhý stál v řadě a čekal až na něj dojde řada a doufal, že se mu podaří sestavit nějaké slovo. Nevýhodou bylo, že dvojic bylo 17, a tak než jsi přišel na řadu všechno bylo jinak než sis naplánoval. Navíc slova musela zapadat i do toho, co už bylo složené. Takové nejoriginálnější a nejdelší slovo složil Xof "nejnaformátovatelnější".

6. den

Začal špatně. Běželi jsme na rozcvičku, rozcvičovali jsme se, když tu Ilča našla vosí hnízdo, tak že do něj šlápla. Vosy se hodně naštvaly a začaly nás pronásledovat. Jednu mi vytřásli ze šátku, ale druhá na mě dělala nálety až mě bodla. Nebyla jsem zdaleka jediná. Pobodaných bylo fakt hodně. Nejhůř na tom však byla Mája. Schytala 6 žihadel do hlavy a několik do ruky a do nohy. Na to hřiště jsme pak už neběhali.

Svetr byl čím dál lepší vzdalovali jsme se zeleným, ale pořád jsme nemohli dohnat družstva před námi. Rozdíl v počtu lidí byl tisícový a radostnost jsme měli druhou nejnižší. Vzdělanost nejnižší úplně.

Odpoledně zase pršelo, a tak jsme dostali výtvarnou teologickou otázku ke Svetru. Jak vypadá správný oltář. Na jeho 3D výrobu jsme měli 2 a půl hodinky. Nejprve navrhl Mili krásný oltář, v zahradě s jezírkem, cihlovým oplocením, lavičkami a komplikovaným oltářem, ale ten by trval vybudovat strašně dlouho. Nakonec Jarda navrhnul oltář ve stylu Stone Hanch. Považovali jsme to za dobrý nápad a tak jsme se dali do díla. Dokonce to i vyhovovalo přírodním podmínkám naší říše, která byla z ledu. Náš Ice Hanch se nám docela podařil, ale stihli jsme to jen díky tomu, že Davídek prodloužil čas o půl hodiny. Skládal se podobně jako Stone Hanch z kvádrů ledu (místo kamenů) a uprostřed byl podstavec s okem bohů. Potom jsme šli hrát fotbal. Jenže nás bylo fakt moc, a tak jsme se navzájem dost pletli. Častokrát skončil míč i za plotem. Po večeři byla taková malá obhajoba oltáře. Nikomu bych nepřála tuto zkušenost, protože je to fakt hustý, zvlášť prostor pro dotazy. Některé jsou tak pikantní, že se do toho zapleteš a nemůžeš ven. Podobný kopanec udělali červení, když řekli, že ve skutečnosti je to úplně jiné a chodí to jinak.

7. den

Hned po rozcvičkách a snídani jsme se vydali na celodenní výlet, který měl končit přibližně ve 4. Protože kolem Strážnice by se to dalo nazvat plackou celkové převýšení nakonec vyšlo asi na 15 metrů. Vyšli jsme na 3 kopce. Prošli jsme Strážnicí, povídali jsme si vtipy a plánovali Den naruby. Na prvním vrchu - Žerotín - jsme si dali svačinu a zahráli si Kamzíka. Bylo vedro a ve skoro 40 lidech to bylo fakt únavný. Viki nám ukazoval točení kolem sebe lasem a nahazování smyčky na kůl. Na dalším vrchu jsme vyvolávali Selúšu. Všichni fialoví to už znali, protože jsem jim to už ukazovala, a tak se nachytat nedali. Škoda, kolektivně je to hezčí. Na posledním vrchu byla rozhledna, na kterou šli jen někteří. Mě stačil jen pohled na ty kovové schody, abych nešla. Ale prý to byla legrace: hlína z bot padala, těm dole na hlavu a slušně se to houpalo. Při zpáteční cestě se taky vyprávěly vtipy, a tak cesta celkem příjemně uběhla. Vrátili jsme se v půl šesté a za chvíli byla večeře.

Po večeři proběhla NačeRada a NašeRada. Úplně všichni se shodli na požadavku bohoslužby, a tak vedoucí lidé konečně povolili bohům bohoslužbu.

Bohoslužba byla fakt suprová. Byla sice moc krátká, ale aspoň něco. Písničky vybíral Šaman a i poměr rychlých ku pomalým ušel. Bohužel se nechtěli zúčastnit všichni, ale i tak to bylo bezva.

Den na ruby

Pro několik z nás začal dost brzy - už v půl šesté ráno. Bylo potřeba připravit spoustu věcí na hry a některé ještě dovymyslet. Hlavním aktérem byl Zdeněk.

Ráno jinak probíhalo úplně normálně - psychická příprava na budíček, budíček, rozcvičky. Ale pokud se mi správně doneslo (osobně jsem se rozcvičky nemohla zúčastnit, protože jsem připravovala hry) místo rozcvičky se četla pohádka. Vlastně pohádka v uvozovkách, prý to bylo fakt jedlý. Duševní rozcvička byla normální (až na částečně nenormální otázky jako Kolik je na dívčím pokoji špinavých ponožek?), snídaně také. Následovala má přednáška. Nebyla to čistě přednáška, ale spíš masérský kurs.

Navíc v programu byla zahrnuta i dopolední hra Osm nocí na Špicbercích. Rozdělili jsme se do družstev (né podle barev) po 5 a děti po 4. Každé družstvo mělo svůj domeček. HejTi zastával funkci koše, Zdeněk a Tomáš vydávali zlato a kamení. Hra se dělila vždy do dvou fází - noc a den. V noci museli být všichni v domečku a zaplatit daň 3 kameny a 3 zlata. Přes den jsme se rozdělili na lupiče, kteří kradli ostatním a autovali jiné lupiče, a nosiče, kteří nosili zlato a kamení. Hra měla kouzlo hlavně v tom, že se všichni snažili nasbírat co nejvíc a vyhráli ti, kteří měli nejmíň. Vždyť je den naruby.

Mezitím se připravoval oběd, který se moc povedl (hlavně proti minulému roku). Následoval polední klid, o který jsme připravovali odpolední hru stylu gamebooku. Prostředí a děj hry vymýšlel Zdeněk. Této hry se povinně zúčastnili všichni, i ti,kteří na dopolední hře nebyli.Tématem hry bylo nalézt lék pro smrtelně nemocnou Kristýnku a vyléčit ji. Hra byla dobrá, ale špatně byly rozložené místa, které hráči navštěvují. První polovinu hry u mě nebyl nikdo a v druhé polovině se tvořila fronta, přestože jsem měla Fínu za pomocnici. Podobně to bylo i u ostatních stanovišť.

Po večeři proběhlo šeptání. Původně jsme chtěli i vytisknout Šepotník, ale nevyšlo to. Zpívali jsme nejen písničky z Řevníku, ale i z jiných zpěvníků. HejTi předvedl jak to dopadá, když se jde do sklepa a já se pokoušela naučit Matfyzáckou. Po hygieně se četla pohádka ve formě rozcvičky.

Uprostřed noci nás probudili na noční hru. Většina lidí vypadala značně překvapeně, protože o ní nevěděli. HejTi nás odvedl na konec Strážnice,zakázal nám použít baterku, seřadil podle velikosti a vždy po dvou minutách pouštěl dvojici posledního a prvního v řadě (aby se někdo malý nedostal s někým stejně starým). Nakonec šli i dvojice "dětí". Cesta byla rovná docela dlouhá asfaltka. Vždycky někde v příkopu na nás někdo čekal, aby nás mohl vylekat. Přestože jsme jasně viděli obrysy schované a skrčené postavy, vylekali jsme se tak i tak. Nejefektivnější byl konec, kde byli schováni Zdeněk a Mája za rozsvícenou svíčkou. Světlo nás oslňovalo, a tak jsme je vůbec neviděli. Jako poslední přišel HejTi s dalšími, co vylezli z úkrytů. Zdeněk a Mája si udělali legraci a vybafli na ně také. Ilča, která je tam ani trochu nečekala, zaječela na celé kolo.

9.den

Budíček byl opět posunut, ale ne dostatečně. Navíc jsme měli službu, a místo první přednášky jsme škrábali mrkev a brambory. Na druhou přednášku si hodně lidí vzalo spacáky, že se prospí, fajn nápad. A tak jediné, co si pamatuji, jestli vůbec, je násobení polynomů. Pak začal Viki vykládat moc potichu a já usnula. Nebyla jsem zdaleka jediná. Probudil mě až závěrečný potlesk. Oběd ještě nebyl hotov, tak jsme šli řvát. Ale chtějte po unaveném člověku něco, to je docela nemožné. HejTi a Mája to vyřešili snadno - vzali si s sebou spacáky. Zpívala se nová písnička Blecha. O polední klid se už spát nedalo, protože Kristýnka měla puštěné rádio dost nahlas. Odpoledne byl celkem nenáročný program s náročným názvem - sportovní den. Kdo chtěl učil se vázat uzle, nahazovat smyčky lasa na kolík, točit lasem okolo sebe, hrál provizorní golf, poslouchal vyprávění o cestě do Ameriky, házel nesloženým ani nezmuchlaným papírem a hrál štafetu s míčem. Skutečně nenáročné. Jen nás vyrušil déšť.

Po večeři jsme taky umývali nádobí a aby to šlo lépe od ruky zpívali jsme si Blechu. Původní Šamanův rekord byl 78. Když jsme dozpívali stou sloku ozval se potlesk z jídelny. Konala se tam NačeRada a to jsme nevěděli (původně jsme chtěli u 100 skončit). Pokračovali jsme dál, a kdyby nezačal nástup pokračovali bychom i dál. Takhle jsme skončili jen u 195. sloky. Program byl opět posunut o hodinu kvůli opožděnému budíčku, a tak byl večerní program krátký. Šárka druhý den odjížděla, a tak se pro ní vyhodnocovala hra na přítele. Kristýnka slavila svátek a Ondra narozeniny. Proběhli gratulace, hygiena a četla se pohádka.

10. den

Po první přednášce se s námi Šárka rozloučila a pospíchala na vlak. Odpolední hrou byl matematický logik. Jako u normální hry jsme měli uhádnout kód, ale k tomu jsme potřebovali pinčlíky, které jsme získávali za vyřešené příklady. Původně jsme se rozdělili na dvě části, jedna počítala a druhá nosila zadání příkladů a zpět výsledky, ale postupem času jsme se stejně propojili. Když jsme uhodli kód poprvé, měli jsme ještě pokračovat. Pak už se nám nechtělo moc přemýšlet,a tak pro nás hra skončila.

Večer se NačeRada opět shodla na bohoslužbě. Byly vyslyšeny i požadavky na délku. Dokonce i návštěvnost vzrostla. Zajímavé je, že právě ti, co na minulé bohoslužbě nebyli a na této už ano, protestovali po skončení nejvíc. Prostě bohoslužba je bohoslužba a kdo nebyl neví o co přišel.

11. den

Na to, že jsme šli spát později nebyl budíček posunut ani trošku. Jen psychická rozcvička byla malinko náročnější. Aby ne, museli jsme si přeci prokrvit mozeček před Matbojem.

Mili došel pro zadání Matboje a už jsme se přesouvali do tělocvičny, bez Peťuly, která šla loupat brambory. Příklady nebyly ani tak těžké jak se na první pohled zdály. V zápalu řešení se Máje udělalo špatně. Nejdřív myslela, že to bude zase fajn, ale když se to chvíli nelepšilo, odvedla jsme jí nahoru do postele. Za chvilku přišla Peťula a začala si házet s míčem. Byla nejmladší z celého tábora a s příklady si nevěděla rady. Přidal se k ní i Mili a Alena. Tak už jsme počítali jen tři. Přesto jsme stihli téměř všechny příklady.

Po obědě a poledním klidu se hrál Svetr jako normálně v tuto dobu. Znali jsme už téměř všechny objekty ke koupi. Z daleku už jsme nebyli poslední, ani předposlední, dokonce jsme už začali dohánět a předhánět první modré.

Bylo hezky a teplo, tak proč se nejít koupat. Né všem se však chtělo koupat, chtěli si zahrát fotbal a volejbal. Rozdělili jsme se na dvě části plavání a fotbal s volejbalem. Připravili jsme si potřebné věci a vyšli jsme na zahradu. Zahřmělo a zatáhlo se. Snažili jsme se tomu nevěnovat přílišnou pozornost. CHYBA. Na fotbalové hřiště to bylo 20 minut cesty přes celou Strážnici a ještě kousek. Když už jsme byli téměř na konci Strážnice spadla kapka, druhá, třetí a už lilo jak z konve. Běželi jsme pod strom, ale přesto jsme byli suprácky promočení. To bylo z toho, že jsme se nechtěli jít koupat. Tak jsme hráli fotbal mezi stromy alespoň slovně. Vyhrál náš strom, protože HejTi dal gól. Naštěstí nás nějaký "domorodec" pozval pod střechu a nemuseli jsme pod stromem prostát celý slejvák. Stáli jsme tam skoro půl hodiny než se začal déšť trochu trhat. Mezitím jsem si stačila s Pavlem a dalšími holkami zahrát binárního kamzíka. Když jsme se vrátili zpátky, zjistili jsme, že skupinka, co se šla koupat, to vzdala už dřív a nepromokla tolik jako my.

Chvíli jsme se vzpamatovávali a sušili a pak jsme měli obhajobu Matboje. Další ne moc příjemná zkušenost, kterou nikomu nepřeji. Letos se mi kupodivu vyhnula, ale vím o co jde z dřívějška. Taky jsme neměli pořádně co obhajovat. Vždyť i bez obhajoby jsme měli 42 bodů z 50. Jarda sice šel dovysvětlit jedno moje řešení, které jsem nestihla, protože řešení sbírali o pár minut dříve, ale nijak valně to nedopadlo. Získali jsme o jeden bod víc. Ostatní na tom byli bodově o hodně hůř. Druzí nejlepší měli bez obhajoby 28 bodů, takže jsme se s obhajobou ani moc nebabrali. Stejně se nedá před Davídkem nic pořádně obhájit. Hádejte, kdo to nakonec vyhrál? no přece F - I - A - L - O -V - Í.

12. den

Ihned po snídani jsme se vydali do Hodonína, kde jsme hráli Grand Prix. Naproti galerii na Národní třídě jsme měli nástup. Dostali jsme zadání otázek a úkolů, každý tatranku ke svačině a 3 láhve pití. Davídek řekl, že nám za 15 minut doplní zadání jedné otázky a dá nám potřebný krajíc chleba. Nástup byl ukončen klasickým pozdravem, takže lidé, kteří procházeli kolem se slušně divili. Nechtělo se nám zatím odcházet, kdyby jsme se nestihli vrátit, a tak jsme se zatím procházejících lidí ptali na otázky z ankety, kterou jsme měli za úkol uspořádat (na jejich oblíbenou barvu a na to, co je to kuskus). Většina o kuskusu nic nevěděla. Po patnácti minutách jsme dostali druhou část chybějící otázky a krajíc chleba. Pospíchali jsme na radnici, protože tam se dá o Hodoníně zjistit nejvíc věcí. Proti Strážnici to bylo úplně něco jiného. Poslali nás pryč, že nemají čas se s námi bavit, ať jdeme na informace. Po cestě naši pozornost upoutala telefonní budka. V zadání jsme měli úkol zjistit, komu patří dané telefonní číslo. Mája měla kartu, a tak jsme volali. Nic. Volané číslo údajně neexistovalo. Ani s předvolbou to nepomohlo. Zkoušela jsem to i z mého mobila, ale také nic. Tak jsme šli na informace. Po cestě nás napadlo splnit si úkol s chlebem. Požádat někoho, jestli by nám ten chleba nenamazal a nepodepsal nám prohlášení, že nám ho namazal. Hledali jsme nějakou restauraci nebo hospůdku. Nikde žádná, jen malá cukrárna. Tak jsme se zeptali tam. Byli milí a dostali jsme na náš chleba med. Posadili jsme se v předzahrádce a chleba snědli. Bylo strašné vedro a tam prodávali i zmrzlinu... ...škoda, kopečkovou jsme měli zakázanou. Na informacích jsme byli až druzí. Naštěstí paní, která tam pracovala byla ochotná nám pomoci a všechno převyprávět podruhé. Kromě otázky týkající se sčítání lidu a ještě jedné jsme měli všechny o Hodoníně. Celou cestu jsme se ptali na anketní otázky, ale jen málo kdo věděl kuskus. Vedle byl obchod se sportem, doufali jsme, že tam budou ochotní se nám podepsat jako Hynek a Vilém (podpis Jarmily už jsme měli). Jako naschvál tam byly jen prodavačky, přesto se nám ochotně podepsali. Odpověděli nám i na další otázky týkající se Hodonína jen částečně. Potřebovali jsme ještě zjistit kolik stránek mají Ostravské zlaté stránky, a tak jsme se odebrali do budovy Telekomu. Před budovou stálo služební auto značky BSE. Milimu ani Jardovi to nepřipadalo zajímavé, údajně takové značky potkávají denně. Nám to zajímavé připadalo. Vydali jsme se koupit banány. Na informacích nám doporučili Kaufland, ale ten byl na druhém konci města. Už nám nezbývalo moc času, když jsme procházeli kolem pekárny. Všichni jsme se tam nahrnuli a nakoupili si něco fakt dobrého. Zrovna dopekli koláčky, Mája si koupila na ochutnání. Byly fakt dobrý. Ke Kauflandu to už bylo jen kousek. Před Kauflandem byly dětské prolézačky a Peťula s Alenou tam zůstali. Koupili jsme banány a nanuky, protože nám bylo hrozné vedro a vrátili jsme se na Národní. Naší poslední zastávkou byla galerie Kaplička. Na místě srazu jsme ještě narychlo vymysleli básničku a pak jsme šli na oběd. V restauraci se docela slušně divili, když jsme spustili naše přání dobrého chutnání. Po obědě jsme měli chvíli rozchod, abychom mohli koupit dárek pro přítele, a pak už jsme jeli zpět do Strážnice.

Bylo hezky a tak jsme se opět rozdělili na ty, co chtějí jít plavat, a ty, co chtějí hrát fotbal a volejbal. Kupodivu jsme už nezmokli. Hřiště na fotbal bylo jedno velké bahno a kaluž, takže zrovna čistí taky nebyli. Zvlášť když se HejTi a Tomáš natáhli. Celé odpoledne bylo fakt zábavné. S Pavlem jsme hrály já a Maruška volejbal, vlastně spíš českou plácanou. Pavel byl totiž jako normálně posilněn pitím z chechtací láhve. Cesta na zpět byla taky zážitkem. Projít celou Strážnicí s příšerně špinavým HeiTim a Tomášem, to mluví samo za sebe. Mája se dokonce chtěla s klukama vsadit, že se půjdou na radnici zeptat kolik je hodin a ona jim za to koupí lentilky. Škoda, radnice už měla dávno zavřeno, bylo už 7.

13.den

Po snídani se hlavně uklízelo, popřípadě zapomnětlivci skočili do města ještě něco koupit příteli. Další člověk odjížděl dřív, Eva. Podepisovali se trička a všechno bylo více méně smutné. Byl konec tábora, poslední celý den. Po Evině odjezdu jsme se všichni sešli v tělocvičně na vyhodnocení hry na přítele. Letos byla hra maximálně nevydařená, protože většina lidí nevěděla ani po dárku ani po dopise, kdo si je vylosoval. Ke konci vznikly tři kruhy přátelství. Svačina byla dost neobvyklá. Do čtveřice jsme dostali nanukový dort. Po svačině vyhodnotili počítaní na den a noc, které vyhrál Vojta. Dál se ve směs nedělalo nic, co by někdo zorganizoval.

Po nástupu, přestože se protestovalo a většina lidí chtěla bohoslužbu, byl táborák. To taky nebylo špatné. Řvali jsme z Řevníku i jiných zpěvníků, opékali špekáčky a chleba a pozorovali hvězdičky. Prostě pohoda. Davídka jsme donutili zahrát Lulu, ale jen jednou. Po půlnoci si Davídek usmyslel, že už jen poslední 3 písničky, protože už je pozdě. Zazpívali jsme si ještě několik písniček a zase, že poslední 3, ale tentokrát už vážně. Zbývala nám poslední písnička, tak jsme navrhli Blechu a překonat rekord minimálně třikrát (rekord udělalo Ilčino družstvo, když mylo nádobí po obědě, došli až k 300). Blecha se neujala. Tak jsme zpívali Bláznovu ukolébavku a šli na pohádku na dobrou noc.

14. den

Jediný důvod, proč se nevstávalo tak těžce jako normálně, byl, že nebyla rozcvička. Po snídani vrcholil úklid a už se jen psal dotazníček k průběhu tábora. Po půl jedenácté odjížděla první skupina

  • Liberec a spol. Loučení po táboře je vždycky strašný, ale letos bylo horší. Když většina ví, že už nemůže přijet, je to skoro utrpení. Po chvíli jsme odjížděli i my - všichni ostatní bez Šamana a Vikiho. Stejně jako při cestě sem jsme několikrát přestupovali. Ale na rozdíl od cesty sem je cesta pryč vždycky smutná i veselejší zároveň. Smutné je že na každé "druhé" zastávce někdo vystoupí. Naopak veselé z neznámého důvodu, asi že nikdo nestojí mimo a baví se každý s každým. Jako už tradičně vždycky je problém si ve vlaku sednout, přestože máme vždy místenky. Každoročně čekáme na průvodčí, aby nám pomohla uvolit místa. Ještě než odešli Tomáš a HejTi jsme zpívali, pak už jen chvíli. Nakonec jsme skončili jen u povídání. Cesta uběhla zase nějak moc rychle, rychleji než bychom si přáli a už jsme se loučili v Praze s poslední zbylou skupinkou několika přátel. Má štěstí, kdo může jet příští rok zas.

Slovníček

* Drsný hlavní vedoucí * Caunter * Rezidentní hry * Řvaní a Řevník * Vánoce * Den naruby * Kamzík * Binární kamzík * Selúša * NačeRada * NašeRada * Bohoslužba * Slova Matfyzácké * Blecha * Matboj * Grand Prix * Pozdrav na konec nástupu * Přání k jídlu * Chechtací láhev

Drsný hlavní vedoucí

Kdo nezná Davídka moc nepochopí. Davídek totiž není drsný ani trochu, ale hlavní vedoucí by drsný být měl. Jednou na nástupu, když Davídek zvýšil hlas (normálně mluví potichu), ozval se potlesk. Davídek na to řekl, aby netleskali drsnému hlavnímu vedoucímu, a tak je teď z něj drsný hlavní vedoucí.

Caunter

Je funkce pro jednoho člena družstva. Když vedoucí zavelí caunting, musí spočítat všechny bohy svého družstva a na prstech ukázat, kolik jich chybí. Musí umět počítat aspoň do 6 (7).

Rezidentní hry

Je jich několik a hrají se v průběhu celého tábora. Chodník znamená neuvěřitelně velkou touhu jít po chodníku. Potopa znamená dostat se alespoň 1 metr nad zem. Křeček se letos neujal. Bomba je klasická hra znamenající zalehnout hlavou pryč od bomby. Nejoblíbenější jsou 2 - efekt a knedlík. Když vedoucí zavelí knedlík, všichni se podívají do nebe a za ohromného údivu sledují pomyslnou dráhu knedlíku k zemi a zpět do nebe. Jednou totiž někdo uvařil strašně gumový knedlík, který spadl na zem a odrazil se. Místo aby vyskočil do menší výšky vyskočil výš a výš a teď skáče vesmírem a nikdo neví kdy se zas objeví. Efekt se provádí, když kolem projíždí auto a ani nemusí být zavelen, je totiž automatický. Každý sleduje dráhu auta s rukou stínící sluníčko, i když zrovna nesvítí.

Řvaní a Řevník

Řevník je táborový zpěvník písniček. A protože se zpívá z Řevníku, zpěvu se říká řev.

Vánoce

Nezpívají se jen se řvou (s řvaním z Řevníku to nemá nic společního). Nejdřív všichni řvou: Vánoce, Vánoce, Ježíšek přiveze dárky. Vánoce, Vánoce, Ježíšek už je tady. A pak někdo zarecituje: Před domem zastavili saně tažené 2 vychrtlými soby. Táta vyběhl z domku a zařval ty ... (slovo za 10 dřepů) a zas všichni řvou: Vánoce, Vánoce, Ježíšek přiveze dárky. Vánoce, Vánoce, Ježíšek už je tady.

Den naruby

Vedoucí se stávají dětmi a my vedoucími. Organizujeme jim program, přednášíme, vaříme a celkově se staráme, když něco potřebují. "Děti" zásadně zlobí a otravují, aby nám ukázali jaké to je.

Kamzík

Strašně zdlouhavá hra, při které se dřepuje do té doby, dokud neproběhne celým kolečkem dotaz zda někdo neví jak se hraje na kamzíka a odpověď, že on tedy vážně neví, že se s tím nikdy nesetkal a že se zeptá souseda. Ve čtyřiceti lidech je to fakt úmorné.

Binární kamzík

Je založen na dvojkové soustavě. Stojí se v řadě, první je jednička, druhý dvojka, třetí čtyřka, čtvrtý osmička, ... A postupně se říkají čísla. Dřep udělají všichni ti, kteří by při zápisu čísla do dvojkové soustavy měly jedna u své hodnoty.

Selúša

Pikomaťáky oblíbená hra. Selúša je bůh počasí a hra spočívá v jeho vyvolávání a poděkování za krásné počasí. Při vyvolávání se odříkává Ó - já - ó - Selúša - ty - sem. Zároveň se gestikuluje tak, že to odpovídá vyvolávání. Postupem času (pokud vůbec) zjistí, že říká Ó já osel ušatý jsem. Nejlépe se baví ti, co už to znají tím, jak neznalci pořád a pořád vyvolávají a nediví se, že se jim ostatní smějí.

NačeRada

Znamená to náčelnickou radu, které se účastní vždy zástupce z každého družstva (tzv. náčelník) a hlavní 3 vedoucí.

NašeRada

Je to také rada, ale probíhá pouze v družstvu a je vedená vedoucím družstva.

Bohoslužba

Je to název pro diskotéku. Souvisí hlavně s letošním motem tábora. Další název pro diskotéku je instalace. Protože na počítač se instaluje z disket a disketa a diskotéka je v celku podobné.

Slova Matfyzácké

A ten Pražské Matfyz na břehu Vltavy, matiku fyziku, lejou tam do hlavy, pod tlakem, do škeble. A na tom Matfyze, žijó matfyzáci, kteří kromě sexu nemaj nic na práci, nemajó, na práci. A s nima tam žijó taky matfyzačky, který s tebó pojdó za 2 za 3 kačky, a nebo, zadarmo. Až já velké budu, tak na Matfyz pudu, dole v Menze v Labu, nabalím si babu, bude pěkná, aj chytrá. Tak tam spolem žijó, na hentom Matfyze, spolem se milujó, po celičké Praze, a okolních obcích.

Blecha

Základní slova jsou: Máme doma blechu raz, dva, tři; ta má uši z plechu raz, dva, tři; a tak končí první sloka raz, dva, tři; a začíná druhá sloka raz dva, tři. Kupodivu jiná slova už nemá, jediné čím se sloky od sebe liší je počet slok (která končí a která začíná).

Matboj

Je to soutěž v řešení příkladů, která se hodnotí za celé družstvo. Matboj je zároveň zkratkou Matematického boje.

Grand Prix

Je to soutěž mezi družstvy, kde se plní zajímavé úkoly a odpovídá na zvláštní otázky, při jejichž plnění se většinou člověk ztrapní nebo se minimálně cítí trapně. Příklad: Opatřete falešný pas na jméno Davídek Opěla. Jednou tento úkol skutečně byl a jeden účastník šel na policii a chtěl po nich falešný pas. Nebo opatřování rodokmenu pro housenku a pod.

Pozdrav na konec nástupu

Každé liché slovo řve co nejhlasitěji hlavní vedoucí, každé sudé slovo řvou v odpověď ostatní: Axiom, definice, věta, důkaz.

Přání k jídlu

Všichni, kteří si chtějí popřát si stoupnou do kruhu a určitým způsobem se drží za ruce (většinou podle data přes dvojkovou soustavu na prstech). Pak všichni najednou odříkají přání doprovázené pohyby rukou: Dobrou chuť ham, ham, ham, chro, chro. chro! Ruce se rozpojí a dodá se: Nechte si čvachtat v rypáčcích.

Chechtací láhev

Pavlova láhev, ve které byl vždy "božský nektar", přestože to bylo normální pití. Kdo se z ní napil byl naprosto vysmátý a nemohl přestat.